ARTIST STATEMENT

1.   Sum up the main character of your work, your long-term interests, and themes.

Ever since my beginnings I knew that painting was the only path for me. That instance, when I approach the canvas with my paintbrush became an almost Lacanian mirroring.
Through adding the layers of paint I slowly embark upon the journey of self-discovery, I situate myself in the reality of the everyday. It is for this mason that I dare venture that every single of my works is to some extent an autoportrait. Through my painting I immerse myself, through my paintings I live the inner realities that my models share. My paintings are quivers of captured moments, perhaps already sentenced to oblivion. Through my painting I breathe, love, experience, coalesce. In this viral age of such drastic dissociation from one another, when we have all become so hopelessly lost in the mobile universes my work speaks of a connection so breathtakingly pure, and real to up to a breaking point. From the facial planes, from the curves of the figure becomes a landscape. My paintings confront, scream, fight to be heard. They are varied in their choice of theme. At times they are based solely on fleeting instants, on the ephemeral exchange of gazes on the street, in the metro, in the cafe. Snippets of conversations. In other moments I encapsulate moments from the greatest depths of my soul, and I watch their transformation throughout time. In the hopeless attempt to grasp these infinitely fragile thoughts in my palms, I freeze it in a nature morte, a still life. In these instances, my work is often ruled by flowers. Flowers from front porches, from public spaces. Decapitated flowers. Flowers that are liberated. Flowers disconnected. Taken out of the concrete conjugation of urban existence. Flowers freely given, flowers that have been rejected and discarded. A specific passion of mine is the condensation of differing temporalities in a single frame, a single painting. To catch it for one moment, and then allow them to flow on in their own rhythm. I then return my floral models as well as the human ones to the corporeal world. The flowers that have deceased I give back to the earth by means of burial.

 2.   Describe the context of your work – what are your inspirational sources and theoretical starting points, which artists and tendencies do you consider as referential to your work.

In the scope of my theoretical contemplations I must mention the influence of psychoanalytical portraiture. I get inspiration from the abstract loves of Modigliani. Basquiat´s broken signage. My neverending hope in Pollock´s monumental construction of truth. Munch’s silhouette blurring into his colourful horizons. Matisse, as he with his fervent energy breaks apart into vibrant fragments. Life in painting. Monet and his absorption in painting. The declaration of truth. Der Blaue Reiter who galopped away on the wave of expression, through the cyan blue night into the amber morning. Bacons unbearably light essence. His wide pastures of dollar-bill-green and his crimson resonances. A single spasm in a canvas. The endless procession of Picasso’s lovers. The monumental intimacy of Freud’s eyes. Occasional truths in everyday conversation. The tales of my family, the shimmer of beauties long consumed by time.

3.   Try to characterize what makes your work specific, wherein lies its force, what makes it different from the work of artists with similar approaches and themes.

I differ from the authors of my age specifically through the fact that I do not aim to subvert or emulate the genre within which I work. Though the various typologies of my work, be it a portrait or a still-life I search for my own, authentic truth. Specifically in the context of today’s digital age, I return through my work to innermost human ties. This is especially visible in the scope of my last project „Rodina Kramářova z Hospody, č. p. 67 Topolany u Vyškova“, where I delve into the depths of relational existence and the interwoven ore of familial life. I approached the history of one specific structure, the family pub, through which so many individual paths, a plethora of faces, converges. What makes us family? What does it mean to be an individual? To what extent does our history define individual identity?

4.   What is your work process like? Do you deal with preparation and research? How do you search for your themes? How do you choose the media you work in?

I stretch the canvas. I stretch out. Inhale. Exhale. I take the paintbrush into my hands. My confrontation with the tabula rasa has however began much earlier. First, through the medium of my fingers I stroke, smear, study the surface of the future painting, I connect with it. Through doing so I insert within snippets of words, melodies that weave through the smell of terpentine. By beginning this primary process on several paintings at once, I unit them. My work communicates, speaks, merges one with the other. In the finished background I then discover deeper meaning for the characters themselves. When I feel the end of this stage, only then do I find it fit to begin the main act of the painting. The protagonists of my paintings become beings, that resonate with me. This can be of various natures, the fascination with the colour of their voices, gestures, the planes of their face. My expression becomes completed by the use of a wide painters brush. They fullfill a role of partial chance, which co-cocreates the materialisation of my thoughts. With my hands then I caress the faces of my models to achieve greater detail. These voluminous, almost sculptural portaits emerge within a single painting session. I find unbelievable beauty and importance in the moment when the model faces his image. Their confrontation with the painting becomes in itself an imput by the individual, a trace he leaves on the surface of the painting. In a mirror-like act I insert myself on the back of the canvas by adding a title. The names themselves are often resonances from the conversation that took place during my work, pieces of poetry that was caught wandering through my mind in the given moment, in the waves of hair, in an exchange of gazes… Through this manner, I map my expanses of feeling. And the painting is complete.

5.   What is your vision for the future? How do you want to develop your work and continue your previous projects/realizations? What is your long-term goal/dream?

My great wish is that my paintings travel abroad, outside of Europe. I yearn to discover how my art will resonate with works that came into being outside of my range of experience and aesthetic norm. As to my approach, I hope to attempt at staging the poses of my models into pre-prepared scenarios and structures, rather than impulsive, situational ones, in order to study how they work. Both of these ideas designat my great dream to take is both, protagonist and I, take us all, out of our confort zones. So come with me. Let’s travel. Let’s get lost.

...

1.      Shrňte stručně povahu své tvorby, dlouhodobé zájmy, témata

Od svých počátků pro mne jedinou cestou byla malba. Onen okamžik, kdy přistupuji k plátnu se štětcem, je pro mne téměř Lacanovským zrcadlením. S vrstvami malby odkrývám sebe sama, a situuji se ve všednodenní realitě. Z tohoto důvodu si také dovoluji tvrdit, že každá moje malba je do jisté míry autoportrétem. Skrz malbu se vžívám, skrz malbu žiji vnitřní svět svých modelů. Mé obrazy jsou záchvěvy polapených chvil, snad už předem zatracených a ztracených. Skrz malbu dýchám, miluji, vnímám, souzním. Ve virtuální době tak palčivé disociace jeden od druhého, kdy jsme každý tak bezmezně ztraceni v mobilních vesmírech má tvorba promlouvá o propojení dechberoucně ryzím, a až na dřen opravdovým. Ze záhybů tváře, křivek figury se stává krajina. Mé obrazy, konfrontují, křičí, bojují o to být vyslyšeny. Bohatě se různí svou tématikou. Někdy jde o pouhopouhé záblesky, letmou výměnu pohledů na ulici, v metru, v kavárně. Útržky rozhovorů. V jiných okamžicích zachycuji city niternější, a sleduji jejich proměnu napříč časem.  V zoufalé touze si ten křehký okamžik podržet v dlaních, jej zastavuji v nature morte, v zátiší. Mou tvorbu často opanují květiny. Květiny z předzahrádek, z veřejných prostranství. Květiny popravené. Květiny osvobozené. Květiny odtržené. Vytržené ze skloňování v betonovém vzorci velkoměsta. Květiny darované, květiny odmítané. Setkání různorodých plynutí času v jediném okamžiku. Jen na drobnou chvíli to vše toužím polapit, a pak jim dovolit dál splývat v čase. Své materiály pak vracím všehomíru, pohřbívám je do půdy, přivodím jim poklid.

 2.      Popište kontext Vaší práce - jaké jsou Vaše inspirační zdroje, teoretická východiska, popřípadě, které umělce, tendence, atd. považujete pro svou práci za referenční

V rozptylu svých teoretických kontemplací musím jistě zmínit vliv psychoanalytického portrétu. Amedeo Modiglianiho abstraktní lásky. zlomeně naivní Basquiatova znakovost. Moje nehynoucí víra v Pollockovu monumentální konstrukci pravdy. Munch rozplývající se v barevných krajinných horizontech. Matisse, který se energicky láme ve zlomcích barev. Život v obrazu. Monet a jeho pohlcení v okamžiku. Vyřčení pravdy. Der Blaue Reiter, co po vlnách exprese odcválal azurovou nocí do jantarového rána. Baconova nesnesitelně lehká esence. Širé planiny dolarové zeleně a rezonance v purpuru a křečový pohyb po plátně. Nekonečné procesí Picassových milenek. Nebetyčná hmatatelnost Freudových očí. Občasné záchvěvy ve všedním rozhovoru. Příběhy mé rodiny, matný odlesk dávno zašlých krás.

 3.      Pokuste se charakterizovat, v čem je vaše práce specifická, v čem je její síla, v čem se odlišujete od umělců s podobnými principy a tématy.

Od autorů svého věku se snad liším právě tím, že se nepokouším proti danému žánru vymezovat, ani ho emulovat. Skrz různé procesy ve tvorbě dogmatických výjevů, ať už portrétu či zátiší, pátrám po své vlastní, ryzí pravdě. Tváří v tvář dnešní digitální době se skrz svou malbu navracím k niterným lidským vazbám. Obzvláště během svého posledního projektu „Rodina Kramářova z Hospody 
č. p. 67 Topolany u Vyškova“ jsem se ponořil do hloubi lidské esence a jádra rodinného souznění, vepsaného do lidských tváří v našem rodokmenu. Historie rodinné hospody, která k sobě pojí příběh všech členů této mnohobarevné větve. Co z nás dělá rodinu? Co znamená být jednotlivcem? Nakolik naše historie definuje individuální identitu?

4.     Jaký je postup Vaší práce? Věnujete se přípravě, rešerším? Jak hledáte svá témata? Jak uvažujete o použití konkrétním prostředků, médií?

Napínám plátno. Napínám sebe. Nádech. Výdech. Beru do ruky štětec. Svou konfrontaci s tabulou rasou započínám již o mnoho dříve. Svými prsty hladím, vtírám, zkoumám povrch budoucího obrazu. Napojuji se. Vkládám do něj útržky slov, melodií linoucí se vůní terpentýnu. Tím, že souběžně pracuji na několika obrazech najednou, jejich příběhy prolínám. Má tvorba hovoří, komunikuje, splývá mezi sebou. Když procítím konec tohoto procesu, teprve pak uznám za vhodné započít hlavní dějství obrazu. V dokončeném pozadí pak objevuji významotvornou jednotku pro dílo celkové. Protagonisty mých obrazů se stávají bytosti, které mě uhranou. Jde o fascinaci barvou hlasu, gestem, křivkou tváře. Pro výraz samotný používám tvarosloví široké malířské štětky. Ty mě těší díky své náhodnosti, svou nepředvídatelnou linií, které dotváří mé myšlenky. Dortovými špachtlemi roztírám odstíny svých nálad, často během jediného sezení. Svými prsty pak často hladím tváře svých modelů, abych dosáhl preciznějších tahů. Tyto mnohdy pastózní, až sochařské portréty vznikají během jednoho sezení. Neskonalý půvab shledávám v okamžiku, kdy dokončený portrét čelí modelu samotnému. Ona konfrontace je malým vhledem do soukromých zlomů a přelomů jednotlivce, neopakovatelným a vzácným otiskem, stopou, kterou zanechají v povrchu obrazu. Já sám se otiskuji do onoho okamžiku z opačné strany plátna, pomocí nápisu. Názvy, které danému obrazu věnuji, jsou mnohdy útržky hovorů samých, verše z básně, která se mi v mysli zatoulala v dané chvíli, ve vlnce vlasů, v pohledu… Tím já mapuji své vjemy. A dílo je dokončeno.

5.      Jaká je Vaše vize do budoucna? Jak chcete rozvíjet svou tvorbu, navazovat na dosavadní projekty, realizace? Co je Vaším dlouhodobým
cílem – snem?

Mou neskonalou touhou, je, aby mé práce doputovaly mimo Evropu. Toužím zjistit, jak mé umění bude reagovat s díly, která vznikala zcela mimo můj rámec zkušeností a estetických norem. Co se týče mého pracovního postupu, chci vyzkoušet vkládat protagonisty svých obrazů do předem již ustanovených póz, spíše než-li do impulzivních, situačních poloh, a zkoumat, jak se chovají. Obě tyto myšlenky poukazují na mou niternou touhu nás oba, nás všechny unést, a objevit, jak se vyvíjíme v cizím prostředí. Tak pojďme. Putujme. Ztraťme se.

...

Since the beginning, the process of painting went through considerable evolvement, but not so radical to exhaust itself out in its core. The artworks are still life like and able to adapt to any time period. On the surface level there is pictorial imprint in form of understandable code. Observation reveals other layers beyond respective cultural context. Furthermore, we can see both universal and subtle personal messages. Author´s approach is refined in fusion of essential and personal. Michal Rapant (*1986) is author with that approach. Themes of portraits and still-lifes are readable in at first glance. Viewers are drawn closer to discover timelessness with the traditional foundation and internal order. Author's profiled manner can be described as so called "psychological expression". Michal Rapant creates unusual and attractive works. Artworks appeal is based on the contrast of direct expression blended with subtleties. This blend of two polar opposites is deepened by universal themes. The author selects these themes, abstracting them from the organic flow of his life. In Age shaped by digital relationships with lacking essential, universal or emotional connections, age ruled by steril fiction and confusion, Michal Rapant´s artwork return a pillar of fundamental values in current author's language. Artworks have great artistic expression based on universal content and subjective form. Rapant's paintings offer personal stories in an expressive and psychological way. Rapant does not archive programmatically, he keep living on authentically. He is capable of capturing this universally, but still got his undeniable authors input. It carries a deep history of painting media that proclaimed its timelessness and allows to discover new possibilities of its form. Michal Rapant works in a wide range of formats that he chooses intuitively. Intuition is also considerably present in the choice of colors, which determines further work. Michal does not work with brushes often, he prefer apply color by fingers or spatula. He keeps close contact with the canvas as part of essential necessity. Rapant is not an artist of constructions and concepts. The portrayed persons are actual people, passing through painter´s life, who still speak in universal validity contrasting to authors work. The viewer is disturbed by psychological expression in authors work. This expression draws viewers into the stories in paintings, title of painting helping this narrative. This is another layer of Rapant´s work. The titles are not just for a catalog placement but they are a distinct part, extending the visual message to a text map. Through the action of all these aspects, a multi-layered perception extends beyond the boundaries of the flat medium of painting. Avoiding sterile tendencies and contemporary constructs. The painting organically fuse many creative principles with timeless validity. In this, work of Michal Rapant is distinctive.

...

Malba od doby svého vzniku prošla značným vývojem, ale nikoli tak radikálním, aby se vyčerpala ve své podstatě. Naopak tu potvrzuje právě tím, že je stále živá a schopná se adaptovat do jakéhokoliv období. Zanechávání zpráv na ploše, obrazových stop, je srozumitelným jazykem, jehož hlubší poznání odkrývá i další vrstvy, které z obrazu na povrchu činí otevřený prostor nánosů, do jejichž hloubky lze vepsat univerzální sdělení i subtilní osobní vzkazky. Takové propojení je erupcí esenciálního a subjektivního, jehož průsečík pak cizeluje do formy autorský přístup. Tvorba Michala Rapanta (* 1986) tímto arci průsečíkem prochází. Jednoznačná čitelnost jeho témat v první vrstvě, jež nechává diváka rozeznat portrét nebo zátiší, vtahuje k bližšímu působení a propojuje právě onu nadčasovost s tradičním základem a vnitřním řádem. Zachycení esenciálního obsahu ve vyprofilovaném autorském rukopisu s jevem, jež by mohl nést označení psychologická exprese, vytváří Michal Rapant v prvním čtení neobvyklá a přitažlivá díla, jejichž atrakce je založena na kontrastu přímého a tvrdě expresivního s prolnutím subtilního a jemného. Takové propojení dvou od sebe vzdálených částí je prohloubeno univerzálními tématy, jež autor vybírá nikoli programově, ale abstrahuje je z organického plynutí svého života. Do doby profilované digitálními vztahy, kde abstentují vztahy esenciální, univerzální i emocionální, do doby sterilně fikční a matoucí, navrací tvorba Michala Rapanta pilíř základních hodnot v aktuálním autorském jazyce. Taková škála obsažená v uměleckém vyjádření položená na univerzálním obsahu a subjektivní formě ústí v tvorbu, jejíž magnetismus nelze popřít. Rapantovy malby skýtají subtilní autorská sdělení, osobní příběhy v expresivně psychologickém podání. Rapant programově nearchivuje, ale stává se průtokovým nástrojem autenticky žitého. To je schopen univerzálně zaznamenat a přesto si ponechat naprosto nezpochybnitelný autorský vklad, který v sobě nese hloubku historie média malby a potvrzuje tím tak jeho nadčasovost a umožňuje poznávat novou možnost její podoby. Michal Rapant pracuje v široké škále formátů, které volí intuitivně. Intuice je i značně obsažená ve volbě barev, která determinuje zpodobnění volených témat. Nepracuje štětci, barvu nanáší prsty nebo špachtlí. Potřeba co nejbližšího kontaktu s plátnem značí bytostnou nutnost bezprostředně uchovat tematizované. Rapant není umělcem konstruktů a konceptů. Portrétované osoby zobrazují konkrétní lidi, které prostupují malířovým životem a přesto oslovují v univerzální platnosti kontrastované s autorským výrazem. Psychologická exprese v jeho díle diváka zneklidňuje a vtahuje do příběhů, jež rozehrává i název obrazu, který je další vrstvou Rapantova díla. Název není pouhým katalogovým zařazením, je svébytnou částí, která rozšiřuje obrazovou zprávu o textovou mapu a skrze působení všech těchto aspektů vytváří z plošného média malby přítomný mnohavrstevnatý vjem přesahující hranice svého média. Žádné sterilní tendence a dobové konstrukty, ale organické splynutí mnoha tvůrčích principů s nadčasovou platností. V tom je tvorba Michala Rapanta svébytná.

 ...

text Bára Alex Kašparová

translated by Petr Bardaševský