ARTIST PROFILE

Tomas Roubal

  • Czech Republic (b. 1982 in Prostějov)
  • Currently in Prague, Czech Republic.

ARTIST STATEMENT

There's such a theory that the shortest trip to hell doesn't lead through open blasphemy, but on the contrary, through the appealing mixture of the sacred and the profane in a sexy pop package. Blasphemy, at the very least, doesn't play make-believe.

Tomáš Roubal chooses a similarly open strategy. He presents the obscenity of crooked interpersonal relationships and pornography of the politics in their raw form. Earlier, he often used urban environment for his pictorial commentaries. Abandoned buildings, highway bridges and walls on the periphery have naturally shaped the critical handwriting of Roubal's interventions in public space. Large format and time limit - two profound factors that go along creation in the street - have helped forming the characteristical abbreviative style of the latter Roubal's paintings, drawings and objects. The main topics were: sharp critique of the contemporary society, the church, the political propaganda and the aesthetics of mass culture with emphasis on sexism in advertising  Interest in a variety of imperfections in reproduction and print errors is another source of inspiration, which determines the appearance of his works. Except his own work, he currently deals with publishing  authors' books and art publications under his own brand, Addnoise.

text: Jiří Havlíček



BIBLIOGRAPHY

  • Tomáš Roubal - text pro Art+Antiques (autor: Jiří Ptáček)

    S osobou malíře a sochaře Tomáše Roubala (*1982) vstoupil na domácí výtvarnou scénu otevřený kritik a satirik.


    Obyvatelstvo české kotliny vyniká schopností vytěsňovat vše, co se jí skutečně týká, a vyhledávat zástupná témata, skrze která pak potlačená traumata ventiluje. Nejúspěšnějším placebo sanatoriem je v tomto směru pověstná česká hospoda, kde rituálním přijímáním zlatavého moku a jiných nápojů s obsahem etanolu (v lepším případě) lze rychle a za přijatelnou cenu docílit ztráty zbytků soudnosti a takzvaně „vypustit páru“. Opusťme však hospodu, slibme si, že se do ní vrátíme, a věnujme se hlavnímu hrdinovi tohoto textu: malíři, kreslíři a poslední dobou také sochaři Tomáši Roubalovi. Při společném hovoru se označuje za hejtra, dnes stále oblíbenější postavu virtuálního odboje, ve skutečnosti ale není klasickým „panhejrtem“ (odvozeno od „panteista“), tedy osobou nadávající na všechno a všechny. Naopak, je postojově vyhraněným umělcem, jehož názory rychle vyzrazují, za čím si stojí a co obhajuje. Názor chce dávat najevo pokud možno srozumitelným způsobem i ve své umělecké práci. Odmítá sofistikovanou teoretickou reflexi a ke svým tématům se vyjadřuje ironicko-satirickými prostředky.

    Jeho poslední výstava České diorama (2017) v pražské Nevan Contempo nebyla výjimkou. První, větší místnosti dominovaly bronzové plastiky, ve kterých giacomettiovsky stylizovak současného byznysmena - uchvátaného, s navýšeným počtem údů odpovídajícím věčnému multitaskingu a s mobilním telefonem u ucha. Když autor tohoto textu dosupěl do galerie v pauze mezi dvěma schůzkami, z nichž první zkrátil, aby na druhou nepřišel včas, musel si sáhnout do svědomí, jestli plastiky nejsou také obrazem jeho samého. Expozici doplňoval objekt popisovací tabule vyvedený v leštěném mramoru. Všudypřítomné vybavení kanceláře, tento symbol efektivity práce a výkonosti, dostalo díky Roubalovi svůj první pomník v ušlechtilém sochařském materiálu. Aby však nebylo pochyb o autorově postoji k tématu, byla poslední součástí výstavy série skleslých keramických váz nazvaných Sick. Květiny vypadávající z některých z nich jistě ne náhodou připomínaly zvracení.  

    Za samostatnou kapitolu Českého dioramatu bylo lze považovat titulní ozvučený objekt v druhé místnosti galerie. Na jednoduše rozvržené scéně české vesnice, bodově nasvícené a připomínající vánoční betlémy, jenž se každou zimu rozzáří statisíce dětských oček, byly vymodelovány pouze dvě stavby: hospoda a kostelík. V krátkých sekvencích se rozsvěcovala okna první a druhé „instituce“. Zatímco z kostela zaznívalo vlezlé, sentimentální kázání, hospoda chrlila ven nenávistné odsudky imigrantů a islámu. Ano, to je ona česká hospoda z úvodu tohoto textu, ono místo, kde bez servítků říkáme věci „jak jsou“ a „nekorektně“, přičemž druhý termín se již zavedl coby eufemismus veřejně manifestované xenofobie, rasismu, náboženské nesnášenlivosti a nadřazenosti. Zatímco nahrávka kázání je reálným záznamem z nejmenovaného svatostánku, koncentrovaný hospodský hnus byl namixován z vybraných postů a komentářů našich spoluobčanů na sociálních sítích.

    Znepokojení nad společenskou radikalizací a politickými událostmi u nás a v Evropě vedlo Tomáše Roubala i k dalším realizacím s kritickým obsahem. Hlavním motivem nástěnné malby Europa 2017 na kolektivní výstavě České malířství 21. století v deseti obrazech (2016) v českobudějovické Galerii Měsíc ve dne byla labyrintická soustava zdí parcelujících kontinent. Její obdobu lze vidět v objektu Dream about Europe (2016), stolku se třemi vertikálními stélami, z nichž první představovala válkou zpustošenou ruinu, druhá střepy osázenou zeď chránící nás před uprchlíky a třetí výškovou budovu evropského velkoměsta. Obviněním křesťanské morálky se stal také drobný model Fort Europa – Only for Christians (2016), zacílený na účelové znovuobjevování našich křesťanských kořenů, jehož skrytým cílem je odmítnout současným náboženský pluralismus.

    Roubal ovšem není až tak monotematický, jak by se mohlo zdát. Například pro soubor sochařských objektů Worstseller (2014) se inspiroval reklamami se silným sexuálním podtextem. Vytvořením černých, monochromatických parafrází reklamních sloganů, jejichž nejzazším cílem je dát životu chuť nakupovat a vytáhnout z nás poslední drobné za příslib uspokojení našich konzumních potřeb, posilovaných paralelami mezi spotřebou a sexem, ukazoval jeho slovy „odvrácenou tvář barevného, optimistického materialismu“. Roubalova tvorba je tak nejen karikaturou pokrytectví, nebo extremismu zaštítěným bojem proti extremismu, ale také zbožštění byznysu, peněz a touhy po luxusu a spotřebě, za které platíme zběsilým životním stylem a oddanou poslušností utopii „růstu pro růst“. Při jejím bližším poznání se můžeme sami sebe zeptat, k čemu a jak by se ve 21. století vyjadřoval spisovatel Jaroslav Hašek. Nikoli ovšem ten Hašek, jež se v masce „dobromyslného“ vojáka Švejka stal patronem pohodlných hospodských štamgastů, ale Haška anarchisty a satirika.    

         

    tomasroubal.com