ARTIST STATEMENT

About Studio Works

The older Studio Works are images of technical equipment of a photographic studio. Tripods, lights and shades normally stay outside the pictures’ frames but on this occasion they became the lens’ targets like models. They did not play their original roles in any of those photographs but their specific shapes served to discover their artistic potential. Although it was possible to realize that Brousil built on experience with conceptual exploration of the nature of photographic presentation it was also obvious that he went further to an intimate dialog with objects which fascinated him like beautiful machines. Technology fetishization (quite common phenomenon) subjectified the core of Brousil’s works and also opened room for reflecting on the strength of relationship between “the doer” and his tools and overcame pragmatic and rational views.

Studio Works 2 differ from “the number one” more than it may appear at first sight. Brousil pays more attention to the process of staging a photographed scene. Technological equipment of the photographic studio is also set up in more traditional way to express or hide what the photographer does or does not want to present. The studio (or its part in front of the lenses) is then presented as a stage of illusions where photographer acts as some kind of modern magician. But Brousil’s intention is not to let the audience of “the show” just sit in an auditorium and for this reason he lets them in the backstage where they can see how the illusion is prepared. Photographic technology again enters an image field here and introduces us to the game of trivial paradox of different worlds which in fact are only one world seen from different angles defined by the photographer.

Studio Works 2 thereby follows the older collection in terms of fundamental scheme of reflection of “the studio work”. It also makes sense to remind their role in reducing the author’s dependency on objectifying conceptual practices. What is new about Studio Works 2 in the context of Brousil’s work is humour which establishes relationships among his (again) aesthetically exquisite photographs and also – in more serious sense of reflection on photography as a medium of visual communication - game with recipient’s imagination as an active “reader” of an image. Brousil examines the strength of opinion on what the images express through elements acting like symbols and pointing to one or other pole of the trivial paradox or whether they ruin this fundamental duality. He jumps from abstraction to landscape painting or figuration and often creates specific genre hybrids. Studio Works 2 offers to an attentive and willing audience a complete experience of the photographs’ reflexive nature, always determined by the system of discursive rules connecting a recipient with the author which the author may respect or - as is in our case – defocus in individual images and their social constellation. Although the manipulative nature of staging photographs is maximized it is also pushed to the edge of distraction by negative impression. Only based on this system of following and violating rules it is possible to fully develop the room for common game with cognitive processes under various set conditions.  

Txt: Jiří Ptáček

První Studio Works byly vystaveny v Bratislavě a Praze, avšak všichni, kteří je tam neviděli, se s nimi mohou zběžně seznámit na Brousilově webové stránce. Patrně už to je zbaví obav, že nevidět „jedničku“ znamená neumět se vztáhnout k jejímu pokračování. Nepochybně si všimnou stejného východiska obou souborů v reflexi ateliérové praxe fotografa. Pravděpodobně ale také postřehnou, kam se autor tématicky a významově posouvá. 

Starší Studio Works jsou snímky technického zařízení fotografického ateliéru. Stativy, světla a stínidla, za běžných okolností stojící mimo rám obrazu, se při této příležitosti ocitli před objektivem coby modely. Na žádné fotografii tak sice neplnili původní funkci, jejich účelová konstrukce ovšem posloužila k objevování jejich výtvarného potenciálu. Třebaže šlo poznat, že Brousil vychází ze zkušeností s konceptuálním zkoumáním povahy fotografické reprezentace, bylo zjevné, že se posouvá za ni, k intimnímu dialogu s věcmi, jimiž je fascinován jako krásnými stroji. Fetišizace techniky (jev v podstatě velmi rozšířený) subjektivizovala těžiště Brousilovy tvorby a zároveň otvírala prostor úvah o síle vazeb mezi „pracovníkem“ a jeho nástroji, přerůstajících pragmatická a racionální hlediska. 

Studio Works 2 se od „jedničky“ odlišují víc, než by se na první pohled zdálo. Brousil v nich mnohem více přihlíží k procesu inscenace fotografované scény. Také technické zařízení fotografického studia zapojil klasičtějším způsobem jako služebný činitel, odhalující a skrývající to, co fotograf chce nebo nechce předložit k vidění. Ateliér (respektive jeho výsek před objektivem) je tak prezentován jako jeviště iluzí, na kterém fotograf působí jako jakýsi moderní mág. Brousilovým záměrem ovšem nebylo nechat diváky „představení“ sedět pouze v hledišti a proto je pustil i do zákulisí, odkud mohou sledovat, jak je iluze vyvolávána. A zde se mimochodem fotografická technika opět vstupuje do obrazového pole a uvádí nás do hry na triviální paradox různých světů, jež jsou ve skutečnosti světem jedním, pouze nahlíženým z různých, fotografem definovaných úhlů pohledu. 

Studio Works 2 na tedy starší soubor navázaly co do základního rozvrhu reflexe „ateliérové práce“. Není od věci také znovu připomenout jejich úlohu v uvolňování autorovy závislosti na objektivizačních konceptuálních praktikách. Vnáší-li však Studio Works 2 do Brousilovy tvorby něco nového, pak to je jednak humor, s nímž jsou ustavovány relace mezi jeho (opět) esteticky vytříbenými fotografiemi, a jednak - v serióznější rovině uvažování o fotografii jako médiu vizuální komunikace – zahájení hry s představivostí recipienta coby aktivního „čtenáře“ obrazu. Brousil testuje tvárnost úsudku o tom, co snímky líčí, prostřednictvím prvků, které coby znaky svádějí k jednomu či druhému pólu onoho triviálního paradoxu, nebo naopak tuto základní dvojpólnost narušují. Skokově se pohybuje také mezi abstrakcí, krajinářstvím a figurací a v mnoha případech vytváří specifické žánrové hybridy. Pro pozorného a ochotného diváka tak Studio Works 2 mohou být komplexním zážitkem zvratné povahy porozumění fotografii, vždy podmíněnému systémem diskurzivních pravidel spojujících recipienta s autorem, jež autor může respektovat, nebo – jak je tomu v našem případě – rozostřovat v jednotlivých obrazech a jejich společné konstelaci. Manipulativní charakter fotografické inscenace tak zde sice maximalizován, zároveň ale doveden na hranici vyrušení negativního dojmu z ní. Teprve na základě tohoto systému dodržování a porušování pravidel lze plně rozvinout prostor společné hry s kognitivními procesy v různě nastavovaných podmínkách.   

Jiří Ptáček

BIOGRAPHY