PUBLICATIONS

• The characteristic feature that is most often noted about Matous Lipus’s sculptures is their connection to the history of plastic arts. Indeed, his work echoes inspiration from medieval and baroque art, as well as from modern and ancient art history. In the case of the Gift of the Sky and Earth exhibition specifically, Lipus uses a sculpture of the same title from 1917 by czech modernist sculptor Jan Štursa as a point of departure for a female nude that has little mountain climbers scaling her legs. Lipus is part of a growing movement of young sculptors who take classic plastic artworks as their model. In current times, when we experience return of support of conservative values, the challenge for these sculptors is the question to what extent they allow themselves such comforting turn to the nostalgia of history. Do they choose memories free of the sharp conflicts of the past, free of social and cultural antagonisms, or do they try to escape such notional “museologization”? Matous Lipus set out to follow the latter, difficult, path. He takes formal and iconographic elements from classic sculpture to allegorically paraphrase them and talk about humanity’s problem of the early 21st century through these traditional systems of creating meaning in an artwork. To borrow from music terminology, Lipus’s “revival” doesn’t just replay well known motifs but interprets them loosely to allow for tones of dissonance brought in by the environmental and political themes he presents.
  
  
  
  Na sochách a plastikách Matouše Lipuse je často vyzdvihována úzká provázanost s historií sochařství. A skutečně, ozývají se v nich inspirace středověkým a barokním uměním, modernou i starověkem. Konkrétně v případě výstavy Dar nebes a země to je v první řadě stejnojmenná plastika Jana Štursy z roku 1917, která Lipusovi posloužila jako předobraz k vlastnímu ženskému aktu, kterému po nohách stoupají drobní horolezci. Lipus se takto řadí do narůstající skupiny mladých sochařů, kteří se přihlásili ke klasickému sochařství jako ke svému základnímu východisku. V době, která v mnoha zdánlivě vzdálených ohledech podporuje návrat konzervativních hodnot, je ovšem právě pro takto založené sochaře otázkou, nakolik se v této situaci poddají konejšivě nostalgickému nahlížení minulosti, ve vzpomínkách zbavené pichlavých rozporů, společenských i kulturních antagonismů, anebo se pokusí této pomyslné muzealizaci uniknout. Matouš Lipus vykročil ke druhému, ale zvolil nesnadnou cestu. Od klasického sochařství si vedle formálních řešení sochařského díla vypůjčil i ikonografický systém, kterým lze umělecké dílo naplňovat významy, a pokouší o alegorickou parafrázi problémů, které tíží lidstvo na počátku 21. století. Využijeme-li hudební terminologii, jeho „revival“ není pouhým přehráním známých motivů co nejpodobněji předloze, ale jejich volnou interpretací, v níž zaznívají disonantní tóny enviromentálně-politických témat.
  
  
  Jiří Ptáček