ARTIST STATEMENT

Marie Kůsová (1949) je malířka, tvořící v Ateliéru radostné tvorby na Letné. Má za sebou řadu společných výstav (např. v galerii DOX nebo Pragovka Gallery), účastní se workshopů Jamming, založených na principu kolektivní malby.

Při prvním setkání s tvorbou Marie Kůsové mě – podobně jako mnohé další – napadne spojitost s malbami amerického malíře afro-karibského původu Jeana-Michela Basquiata. Společným rysem jejich obrazů je energický, naléhavý rukopis s grafickými prvky, připomínající dětské kresby. Spadají tak do umělecké kategorie, která je oceňována především za “autenticitu” a “nespoutanost”. Podobným způsobem se již tradičně nahlíží i na tvorbu lidí s tzv. mentálním handicapem. Když francouzský umělec Jean Dubuffet podnikl v 50. letech minulého století cestu do Alžíru, aby „načerpal inspiraci“, byla to především „originalita“ a „svoboda“ neprofesionalizované tvorby místních obyvatel, kterou tolik obdivoval. Se stejným nadšením přistupoval později k výtvarným projevům různých skupin neškolených tvůrců a tvůrkyň, od dětí po klienty psychiatrických léčeben. Tak vznikl pojem „art brut“, který se zažil jako označení umění „outsiderů“ společnosti.

Dějiny umění a historická zkušenost by si tedy s malbami Marie Kůsové poradila snadno a zařadila by je do zmíněné kategorie. V jejich hodnocení by pak převládaly přívlastky jako emocionální, čistý, autentický, původní, primitivní, neokázalý apod. Je zajímavé, že právě tento jazyk, kterým se běžně hodnotí tvorba „diagnostikovaných lidí“ se tolik podobá způsobu, jakým se tradičně mluví o umění mimo euro-americký kontext. Takovýto způsob nahlížení tedy reprezentuje představu o univerzálnosti postavení toho, kdo se dívá (a hodnotí) jako nositele platných estetických a kulturních hodnot. Vše, co se nachází mimo rámec jím reprezentovaného, je tedy odlišné a tuto odlišnost je možné zkoumat, zavrhnout nebo obdivovat, případně se podivovat nad její jinakostí. Zajisté se dá říci, že tento (paternalistický) přístup není myšlen zle a že úžas je formou, jak vzdát zkoumané/mu hold. I já jsem se při návštěvě ateliéru, kde Marie Kůsová pracuje přistihla, že své kolegyni závidím její produktivitu a způsob, jakým vrství barvy přes sebe, až vznikají husté a přitom zářící plochy.

Abych unikla kategoriím, které mi historie a dějiny umění s jejich zjednodušením vnucují a staví mě vůči Marii Kůsové do nadřazeného vztahu, pokusím se její tvorbu nahlédnout z hlediska toho, co nás spojuje a co z nás dělá kolegyně. Obě jsme malířky. Obě využíváme malbu k tomu, abychom skrze ni vyprávěly příběhy. Obrazy nás obou mluví o vztazích s našimi nejbližšími a zobrazují prostředí, ve kterém žijeme. Mariiny malby jsou transformacemi její řeči, komunikují se světem opakujícími se symboly. Popisují každodennost a život v centru – Ateliéru radostné tvorby – a vytvářejí tak svého druhu deníkové záznamy. Jsou to příběhy plné blízkosti a radosti ze setkání, které díky malbě zůstávají důležitými i po deseti letech, kdy se k nim autorka vrací, aby o důležitých momentech v komunitě znovu podala zprávu. (V malířčiných obrazech jsou tak například zachyceny všechny děti, které v centru byly.)

Formálně mají její obrazy zpravidla dvě roviny. První je expresivní podmalba, která je překrývána lineárním vyprávěním se symboly postav, domů, ale i čísel autobusových linek, jmen blízkých osob a podobně. Kontrasty nevznikají pouze mezi grafickým druhým plánem a hustými plochami v podmalbě, ale také malbou výrazných „rámů“ po obvodu pláten, do kterých malířka své příběhy vkládá. Přestože jsou, jak již bylo řečeno, malby Marie Kůsové nositeli příběhů, formálně by se daly zařadit k abstraktnímu neo-expresionismu. Zdá se, že malířčinou doménou je práce s barvou, kombinacemi a účinky jejího kladení vedle (nebo přes) sebe v kontrastních plochách. Ačkoli pracuje s energickými a hrubými tahy štětce, často mají její malby téměř meditativní účinek. Zářivě modré plochy v kombinaci s výraznou růžovou mohou evokovat pohled skrz chrámovou mozaiku a navozovat až sakrální dojem.

Abstrakce – termín, kterým se malířčiny obrazy dají nazvat, je docela nadužívaným pojmem. Jako abstraktní je označeno to, co není popisné, vychází z nehmotného světa, a proto je neverbální a nerealistické. Je tedy možno Marii Kůsovou považovat za realistickou malířku? A kde leží hranice mezi viděním a zobrazením viděného? Její malby zobrazují autorčinu každodenní realitu a způsob, jakým ji prožívá. Možná je proto jednou z nejrealističtějších malířek. Ale ať už si pro uchopení její tvorby pomůžeme jakýmkoli termínem nebo uznávaným jménem, které tuto tvorbu legitimizuje, jisté je, že malba Marie Kůsové emancipuje, protože dává vzniknout řeči a vybízí k vyprávění příběhů.

Martina Smutná, 2020