ARTIST STATEMENT

(PLEASE SCROLL DOWN FOR ENGLISH)

Lukáš Paleček (nar. 1977) je autorem performancí, v nichž propůjčuje svůj hlas různým věcem a spotřebičům, které tak znovu uvádí do chodu. Zajímají ho staré přístroje, jako jsou pračky Romo a Tatramat nebo rádia a magnetofony značky Tesla. Z nalezených součástek pak sestavuje svoje vlastní přístroje. Kreslí jejich anatomii pomocí pastelek, fixů nebo propisek na malých formátech, jejichž charakter se podobá spíš rentgenovým snímkům, které přinášejí zprávu o stavu vnitřku těchto strojů.

Lukášův vztah ke strojům má řadu podob. Lukáš stroje sbírá. Nachází je nebo je dostává od známých, kteří vědí o jeho zájmu. Sdílí svojí dílnu s otcem, každý z nich tu má svoje stroje. Ty Lukášovy většinou nefungují nebo jen částečně. V jedné polici má jenom části, rozmontovaná těla strojů. Lukáš na nich provádí opravy, anatomické exkurze. Jindy o stroje pečuje pomocí plastových lepenek, vytváří jim dlahy, fixuje jejich fraktury. Zviditelňuje jejich části. Paralelně s prací v dílně Lukáš vytváří imaginární stroje, které fungují bez jakýchkoliv omezení, přesně podle Lukášových potřeb a představ.

Lukáš stroje pozoruje, poslouchá, napodobuje a učí se jejich řeč. Rozšiřuje i maže tak svůj vlastní playlist. Přesto není jen lidským automatem – jukeboxem. Lukáš si buduje vlastní repertoár, přičemž zvukové projevy předmětů, které do něj zařazuje, zkoumá opravdu důkladně. Testuje a cvičí tak vlastní citlivost, schopnost nápodoby, paměť. Současně mu ale stroje, zdá se, umožňují obohatit vlastní výrazové prostředky, rozšířit možnosti vlastní řeči. Řeč strojů jako by skýtala možnosti přímějšího vyjádření emoce a kompenzovala to, v čem může být  lidský jazyk limitující.

Lukáš je více než čímkoliv jiným umělcem-performerem. Svoje performance realizuje často nečekaně, v reakci na konkrétní situaci, nápad, impuls. Svoje vystoupení inscenuje jako režisér/choreograf a současně v nich hraje hlavní úlohu. Rozestavuje diváky v prostoru, sugeruje jim konkrétní pozici, roli, kterou mají hrát v dané situaci. Vytváří dočasná uspořádání, funkční mechanismy složené z lidí a jejich vztahů formujících se v daném čase a prostoru. Lukášovo vnímání času se přitom značně liší od kapitalistické linearity, která směřuje k efektivnímu výsledku, produktivitě. Pro Lukáše je důležité tady a teď, momentální napojení a prožívání, intenzita právě probíhající situace. Je důležité, že pračka pere, že je stroj v chodu a vydává zvuky a přináší tak důkazy o svém fungování.

Práce je pro Lukáše způsobem, jak komunikovat s druhými v nejbližším okolí, podobně jako společná procházka, pití kávy, poslech kazety. Když pracuje, nevydrží dlouho v klidu u jedné věci: ke své práci/každodennímu fungování potřebuje přepínat mezi chůzí, kreslením, performováním, občerstvováním se, zapojováním nebo opravou strojů, komunikací s druhými. Lukáš nevytváří práce primárně s cílem je prezentovat, vystavit. Své práce často někomu věnuje, stávají se dárkem, něčím, co má přinést momentální potěšení a stvrzení sympatie nebo jde o formu vtipu. Svým pracím nepřikládá hodnotu. Pokud jsou na nich nějaká čísla, označují ceny strojů, které kresby znázorňují. Ty se leckdy vyšplhají do absurdních výšek a ukazují tak na Lukášovu fascinaci systémem finanční hodnoty, jeho absurditu.

Práce Lukáše nezajímají v jejich dokončenosti – znovu a znovu jim dává názvy, dodělává je nebo mění nebo se rozhodne je vymazat nebo vyhodit na základě momentálního nutkání či potřeby. Během instalace je dokresluje, popisuje, dotváří, přisvojuje (zabydluje) si prostor, i to, co v něm nachází.

Eva Koťátková a Alma Lily Rayner

2019

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------  

Lukáš Paleček (B. 1977) is the author of pantomimic performances in which he lends his voice to various things and appliances and brings them back to life. He is interested in old appliances such as washing machine brands Romo and Tatramat or radios and tape recorders by the Tesla brand. He also constructs his own devices from components that he finds. He draws their anatomy with the help of pencil crayons, felt pens or ballpoint pens on small formats the character of which resembles x-ray images – statements about the inner condition.

Lukáš’ relationship to machines has several levels. Lukáš collects machines. He either finds them or gets them from his friends who know about his hobby. He shares his workshop with his dad and they both have their own machines. The ones that belong to Lukáš are usually not functional or only partially. One shelf contains only parts – disassembled body parts. Lukáš repairs them – he performs anatomic excursions. Other times he cares for the machines using plastic tapes, he creates splints for them and fixates their fractures. He draws attention to their parts. Parallel to his work in the workshop, Lukáš creates imaginary machines that function precisely according to his needs and imagination.

Lukáš observes the machines, he listens to them, mimics them and studies their language. He expands, as well as erases his own playlist. In spite of that he is not only a human machine, a jukebox. Lukáš is building his own repertoire, while he thoroughly examines the sound expression of the objects that are a part of it. This way he tests and trains his own sensitivity, ability to imitate and memory.  At the same time, it appears that the machines enable him to enrich his own means of expression and expand the possibilities of his own language. It appears that the machines’ language presents possibilities to express emotions in a more pleasant way and compensates for what the human language is limiting.

For Lukáš, work is a way of communicating with others in the nearest surroundings, similarly to going for a walk, drinking coffee, or listening to music with someone. When he is working he cannot last long doing one thing; in his work/daily functioning he needs to switch between walking, drawing, snacking, connecting or repairing machines, and communication with others. Lukáš does not create his work with the primary goal to present and exhibit. In spite of that his work is his main communication channel – a way/reason to enter interaction with others. He often donates his work to someone, it becomes a gift, something that is supposed to bring momentary joy and confirmation of inclination, or it is a form of a joke.

Lukáš is, more than anything, an artist-performer. He often realizes his performances unexpectedly, in reaction to specific situations, ideas, or impulses. He produces his performances as a director/choreographer and plays the lead role at the same time. He arranges viewers in space, suggests a specific position and role they should play in a given situation. He creates temporary order, functional mechanisms made up of people and their relationship in space.

Lukáš does not place value on his work. In the case there are some numbers on it, they represent the price of the machines that the drawings depict. These often reach absurd levels and point out Lukáš’ fascination with the system of financial evaluation and its absurdity.

Lukáš’ perception of time is quite different from the capitalistic linearity, which aims for an effective result and productivity. The important thing for Lukáš is here and now – momentary connection and experience, the intensity of the situation currently taking place. It is important that the washing machine is washing, that the machine is working and making sounds – confirmation that it functions.

Lukáš is not interested in his works in their finished state – he repeatedly gives them new names, finishes or changes them, or he decides to erase them or throw them out based on his momentary urge or need. During the installation he touches them up, labels them, and adopts (domesticates) the space and what is in it.

Eva Koťátková & Alma Lily Rayner

Transl. Vanda Krutsky

2019