Katarína Hládeková

  • Slovakia (b. 1984 in Košice)
  • Currently in Brno, Czech Republic.


A model is a reduction, a better conceptual framework for a statue, a way of looking at art. All my artworks work with this conception, „model“ is where I start and where I finish. At the beginning, a model was a form which fascinated me. I spent the past several years examining ways to present a model and exploring the consequences arising from the variations on installation. Today, my effort is to research the broader definition of the model and the model-like nature of art and the gallery situation. I am interested in all derivatives of the model, the installation of art and the art of installation, the scene/mise en scene, their representation/documentation and mainly, the gallery space as an art medium. Forms which are physically present in a gallery as the antithesis of forms (images) which occur in real life, e.g. on the internet, and to which we owe the high accessibility of local visuality to the global public. Many images mean many stories. A certain schematism of the conception of the presentation of art can be observed in connection with the wider discourse about the one great story and a number of small local stories. I am interested in a reflection on contemporary art and multimediality, based on all 3d forms which can become art. 

I am inspired by art personalities such as Falke Pisano, Goshka Macuga, Slavs and Tatars or Julian Charrière, but I do not consider myself to be a follower of any specific tendency. I am inspired while reading theoretical books, particulary philosophical works. 

Many of my latest works have linguisitic basis and are focused on the process of translation between phisical model diorama syntax and natural language. In my project Collected poems I develop two central motifs: 1./ the linguistics of contemporary art and 2./ the relation between ‚Slovak homeland‘ and ‚standardized homeland‘. The main aim of my sculptural spatial experiments is to investigate homeland as a bearer of potential to either generate locally specific three-dimensional visual poetics and also to use this language to communicate general (globally understood) meanings. I believe there is also a tension between language schema and romantic wilderness of local places and how they are bound Slovak national history and Slovak language. On these terms ‚somatic‘ language tools are political: they witness blurring of categories on the one hand and an effort to conserve "what is ours" on another. I am particularly interested in the form of sonnet because it combines ungraspable ‚sublime‘ character of nature and almost rigid language ‚iconography‘. My outputs are predominantly three-dimensional objects that are pronounced conceptually and are full of numerous self-references. I would like to further develop this practice and by using remediation. I would like to work more with language vehicles: objects, their photographic documentation and newly written or paraphrased sonnets. Sonnets realized in the form of material objects can respect the same fourteen verse model as written sonnets and these both forms can be created simultaneously. I think that "freezing" of dioramic material (paper) objects into photographic images can be done at the end with the intention to compare written and material forms of sonnets in the photographic book. This is an ongoing cycle with already realized "prequel" experiments but I still feel there is a lot to discover. „Prequels“ include my three latter exhibitions: Czechoslovak conceptualism (with Ondřej Homola, 2018, Prague), Keywords (2017, Liberec) and Imagined corners (2017, Glasgow). 

We say that there are many stories, we also say that there is only one, forever repeating itself. Which story this is depends on a number of details, approaches, timings, narrative points of view, etc. They provide the story with color, rhythm, identity. There are many model situations and there may be one great model situation, forever repeating itself. This option seems, to me, at once terrifying and terrific.


Katarína Hládeková (*1984) je umelkyňa a kurátorka. Absolvovala štúdium voľného umenia na košickej KVUaI a brnenskej FaVU, kde v roku 2018 tiež ukončuje doktorandské štúdium. Jej hlavným autorským záujmom je skúmanie povahy vizuálneho zobrazenia, ktorú dlhodobo preveruje prostredníctvom témy modelu. Zaujímajú ju sebareferenčné postupy v umení a napätie medzi nápodobou a realitou. Formálne sa pohybuje na hranici médií objektu, inštalácie, fotografie a občas pohyblivého obrazu. Od roku 2012 se okrem voľnej tvorby venuje aj pedagogickej činnosti. Aktuálne pôsobí na FaVU v Brne. V roku 2016 bola nominovaná na Cenu Jindřicha Chalupeckého; v roku 2018 na Cenu NOVUM. Ako kurátorka je (spolu)autorkou niekoľkých výstavných projektov realizovaných Galérií TIC, kde sa aktívne podieľa aj na koncepcii a realizácii výstavného programu. V minulosti prešla niekoľkými projektami stojacimi na hranici voľného umenia a vystavovania (Galerie 1k15, Galerie Jádro, Solo offspace, GRAU kllktv). Vo voľnom čase píše recenzie pre


Katarína Hládeková (*1984) is a graduate of the Studio of Printmaking and Experimental Art at the Technical University in Košice, Slovakia and of Painting Studio 3 at the Brno University of Technology in the Czech Republic. She began her doctoral studies at the Department of Electronic Imaging at J. E. Purkynĕ University in Ústí nad Labem, Czech Republic and completed them at the Faculty of Fine Arts in Brno, Czech Republic this year. She exhibits in many Slovak and Czech institutions, for example, Brno TIC Gallery, National gallery, Gallery of Prague or Bratislava, the Liptovský Regional Mikuláš Gallery, the Liberec Regional Gallery, or at HFAL in Glasgow and Frum Stadtpark, Graz.


  • Model a metoda


  • Katarína Hládeková, Four Models

    In a well-known short-story film Four Rooms (1995), the bellboy gets gradually involved in four unexpected situations during the New Year’s Eve. Each of the episodes starts with the opening of one of the many doors of the famous Mon Signor Hotel in Hollywood, revealing a particular world with a peculiar poetics. The concept of the exhibition relates to this film because it also represents four parallel microcosms, each of which embodies specific models of thinking associated with world imaging and understanding, with models of artistic approaches and interpretations, and model-viewing experience of the viewers. The author builds, or layers instead, messages, self-references, and various allusions, but at the same time, she vigorously resists to haphazardness. Her motivations are always strictly logical, self-reflective, but they also relate to many other contexts, whether from the field of theory or history of art, history, philosophy, linguistics, politics or poetry.

    The theoretical argumentation is immanent to all of her works, although the viewer can never be able to decipher every content encrypted to them. The author at the same time questions the existence and importance of the inner connections and patterns that she tirelessly constructs at the time of the creation of the artwork. The viewers thus do not have to lose the ground under their feet. The guiding principle for them is the reference to classic genres such as landscape painting, still life or portraiture; given that the classical genres have lost their autonomy, Katarína Hládeková, through post-conceptual approaches, actually deals with the problem of how to address them with dignity in contemporary art. Another critical layer is “the medium is a message” – the author performs multiple media transfers that oscillate between a technical image and material reality. However, not even this reality is authentic; very often it is a physical model, too. An example from the exhibition: a set of painted ceramic tiles, which together form the picture No Title 2 (Palermo), inspired by a found historical photograph. However, we have the opportunity to see this image in another stage of representation – as a printed scan the assembled set of tiles on plexiglass, in a scaled down and somehow colder version. We are entering the endless cycle of imaging the imaged imaging the image.

    Katarína Hládeková expressed the infinity of media and imaging transmissions also by the action Infinity at the Dam 2, held on August 20, 2016, and in which the group of volunteers in paddle boats attempted to form a symbol ∞ on the water surface of the dam. The scheme behind creating this formation can be interpreted as a cognitive model depicting the structures and processes of the human mind. The exhibition includes a photo-documentation of the action combined with the re-materialization of the initially created scheme using physical models.

    The author has been working with the notion of the model for almost ten years now – both at a practical level (in her own artistic work) and at a theoretical level (in 2017 she published the book Model and Method, and this year, at the Faculty of Fine Arts in Brno, she successfully defended her dissertation thesis The Model. Category and Support of Post-Conceptual Art). Her long-term research of the model revealed four basic categories – a linear, physical, cognitive and immersive model. Nevertheless, these categories have not rigid boundaries; they are open, permeable and fluid. One is contained in the other and vice versa. From purely aesthetic interest in miniatures and architectural models, the author has gradually come to a more general grasp of the terms model and model-ability. A model is a tool for the interpretation of contemporary art for Katarína Hládeková. She demands from the viewer to perceive her artworks that work with means such as object, installation, or photography as models. This particular perspective converts the selected topics into not only ruins of material models, but also model situations. Via referring to a particular model situation by physical representation, she creates nothing short of a self-reflexive Droste effect. She moves on thin ice: physical models refer to abstract ones, visual representation reflects the essence of visual imagery.

    The bottom line of the Four Models project is the inspiration by theory and its artistic articulation. Its central theme is then artistic representation in the broad sense. The exhibition may be considered a necessary condition of the author's academic activity, which she builds on the interconnection of seemingly incompatible areas such as continental and analytical philosophy. Therefore, her theories cannot be categorized into any conventional framework. So in this sense – logically – she finds the main refuge in art.

    (Markéta Žáčková)

    Katarína Hládeková, Čtyři modely

    Ve známém povídkovém filmu Čtyři pokoje (1995) je hotelový poslíček v průběhu silvestrovské noci postupně vtažen do čtyř nečekaných situací. Každá z epizod se spouští pootevřením dveří jednoho z mnoha pokojů dříve slavného hollywoodského hotelu Mon Signor, v němž se rozkrývá specifický svět se svébytnou poetikou. Koncepce výstavy se odkazuje k filmu, protože i ona představuje čtyři paralelní mikrosvěty, z nichž každý zastupuje určité modely myšlení související se zobrazováním a chápáním světa, modely uměleckých přístupů a interpretací i modelovou diváckou zkušenost. Autorka zde buduje, nebo spíš vrství, sdělení, sebereference a eklektické odkazy, současně se však usilovně brání nahodilosti. Její motivace jsou vždy přísně logické, sebereflexivní, ale současně se vztahují k mnoha dalším kontextům, ať už z oblasti teorie či dějin umění, historie, filozofie, lingvistiky, politiky nebo třeba poezie.

    Teoretické opodstatnění je imanentní všem jejím dílům, jakkoli divák nikdy nemůže být schopen beze zbytku dešifrovat obsahy do nich projektované. Existence a důležitost vnitřních souvislostí a zákonitostí, které autorka neúnavně konstruuje, je ale zároveň zpochybňována jí samotnou už při vzniku díla. Divák proto nemusí ztrácet půdu pod nohama. Zásadním vodítkem je pro něj odkazování se ke klasickým žánrům, jako je krajinářství, zátiší nebo portrét; klasické žánry ztratily svou autonomii, Katarína Hládeková se skrze postkonceptuální přístupy vlastně vyrovnává i s problémem, jak se s nimi v současném umění vypořádat se ctí. Další důležitou rovinou je „medium is a message“, autorka totiž uskutečňuje mnohočetné mediální transfery, které se pohybují mezi technických obrazem a materiálovou skutečností. Ovšem ani materiálová skutečnost není autentickou realitou, velmi často je fyzickým modelem. Jako příklad z výstavy může posloužit soustava keramických dlaždic s malbou, která dohromady tvoří obraz Bez názvu 2 (Palermo) a jejíž předlohou se stala nalezená historická fotografie. Tento obrazový celek máme ale možnost spatřit opět v podobě dalšího stupně reprezentace – jako tisk skenu zkompletovaných dlaždic na plexiskle, ve zmenšené a jakoby chladné verzi. Dostáváme se tak do nekonečného koloběhu zobrazení zobrazení.

    Katarína Hládeková ono nekonečno mediálních a zobrazovacích přenosů vyjádřila rovněž akcí Nekonečno na přehradě 2, která proběhla 20. srpna 2016 a v níž se skupina dobrovolníků pokusila vytvořit symbol ∞ na hladině přehrady za pomoci šlapadel. Schéma, na němž byla formace postavena, lze interpretovat jako kognitivní model znázorňující struktury a procesy lidské mysli. Do výstavy je začleněna fotodokumentace akce v kombinaci se znovuzhmotněním původně vzniklého schématu pomocí materiálních modelů.

    Autorka se zabývá tématem modelu už bezmála deset let – a to jak na praktické úrovni (ve vlastní umělecké tvorbě), tak na úrovni teoretické (v roce 2017 publikovala knihu Model a metoda; letos na podzim na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně úspěšně obhájila disertační práci Model. Kategória a pomôcka postkonceptuálneho umenia). Z dlouhodobého zkoumání modelu jí vyplynuly čtyři základní kategorie – lineární, fyzický, kognitivní a imerzivní model. Tyto kategorie však nejsou rigidně ohraničeny, jsou otevřené, vzájemně prostupné a fluidní. Jedna je obsažena v druhé a naopak. Od čistě estetické záliby v miniatuře a v architektonických modelech se autorka postupně dopracovala k obecnějšímu uchopování termínů model a modelovost. Model je pro Katarínu Hládekovou nástrojem pro interpretaci současného umění. Od diváka žádá, aby se na její umělecká díla, která ve skutečnosti pracují s médii, jako je objekt, instalace nebo fotografie, díval jako na modely. Nahlížením z této specifické perspektivy se totiž ze zvolených témat stávají nejen ruiny materiálových modelů, ale i modelové situace. Protože však k vybrané modelové situaci odkazuje fyzickým ztvárněním, vytváří něco jako sebereflexivní Droste kakao efekt. Pohybuje se na tenkém ledě: materiálovými modely referuje o modelech abstraktních, vizuálním zobrazením reflektuje podstatu vizuálního zobrazení.

    Podstatou projektu Čtyři modely je vlastně inspirace teorií a její umělecká artikulace. Jeho hlavním tématem je pak umělecká reprezentace v obecném slova smyslu. Výstavu lze považovat za nutnou podmínku autorčiny teoretické činnosti, kterou staví na propojování zdánlivě neslučitelných oblastí jako například kontinentální a analytické filosofie. Proto její teorii jednoznačně nelze zařadit do žádného konvenčního rámce. A v tomto smyslu – logicky – nachází hlavní útočiště právě v umění.

    (Markéta Žáčková)