BIBLIOGRAPHY

•  Johana Střížková’s creation goes freely through media of performance, video art and object. The artist expresses non-verbally, she perceives her body as a sexless universe. In her creation, we can meet intuition, feelings and looping. Everydayness in its banality becomes for her the largest source of inspiration. The inspiration for both performances and objects that are based on the classic ready-made, however, they are recycled very sensitively by the author into new art objects.
  

  Střížková graduated in 2011 and her larger presentation in a separate box upstairs of the Karlín Hall within the exhibition of Graduates of Academy of Fine Arts was found very interesting. The industrial area supported the overall tone of her installation consisting of objects and videos. The videos presented, in which fragments of human bodies taken out of the everyday reality were repeated frequently along with the objects that previously had used for aesthetic purposes, however their aesthetics hid and lost its relevance through the author’s recoding into the world of art, characterize well the author's interest in an abstract dimension where a clear message is loosing itself on the background of repetition, and thus new field of associations opens. This post-production creative principle – e.g. standing starched towel or toothbrush with extremely extended bristles evoking hair – well documents the interest in banality and the effort to minimize forms. The same, however, Střížková can express with a human body. Physical existence and extraction from the real world are apparent on the background of her videos as well as changeability and fleetingness of performative expression itself. Interconnecting of static and moving images is based on the author’s interest in a motion. In her performances, she works with rhythmicity and a kind of choreography. The body itself is perceived as an object. At the same time, however, the enjoyment of intimate physical experience based on the interest in dance she has been engaged actively in her childhood is very important for her. The human body in motion set by the author into predetermined environment and situation creates moments of increasing physical exertion that are alternated by resting positions often. Overall, her creation evokes feelings of an abstract tension.

  Last year, she presented herself in the Situation 17 in Prague Pavilion where she balanced literally on the edge between static and fleeting media. Johana Střížková tried to keep balance on the edge of the picture that was not her work and within the overall performance, it rather served as a stage property. She was holding out for approximately two hours and she perceived herself and the picture as a statue. Her presentation in the Pavilion demonstrates her interest in finding conflicts of traditional and new artistic forms of expression. A wide range of associations, which are invoked when trying to interpret Johanna Střížková’s creation, is essential not only for the author herself, but also for the audience. Fragmentariness along with everydayness – in the author’s words “creation from nothing” – are very important for her work.

   Lenka Sýkorová is an art theorist and curator, Flash Art Czech & Slovak Edition

  
  

  Tvorba Johany Střížkové volně prochází médii performance, videoartu a objektu. Umělkyně se vyjadřuje nonverbálně, kdy své tělo vnímá jako bezpohlavní universum. V její tvorbě se setkáváme s intuicí, pocity i zacyklením. Každodennost se jí stává ve své banálnosti největším inspirativním zdrojem. A to jak u performancí, tak i objektů, které vycházejí z klasických ready-madů, ale jsou autorkou velmi citlivě recyklovány v nové umělecké objekty.
  

  Střížková diplomovala v roce 2011 a na výstavě Diplomantů AVU zaujala svou rozsáhlejší prezentací v samostatné kóji v patře Karlínské haly. Tento industriální prostor podpořil celkové vyznění instalace, která se skládala z objektů a videí. Právě prezentovaná videa, kde se často opakovaly fragmenty lidského těla vytržené z každodenní reality, spolu s objekty, které sice dříve složily k estetickým účelům, ale autorčiným překódováním do světa umění se jejich estetika schovala a ztratila na významu, dobře charakterizují autorčin zájem o abstraktní rozměr, kdy se jasné sdělení ztrácí na pozadí opakování, a tím pádem se otevírá nové pole asociací. Tento postprodukční tvůrčí princip – např. stojící naškrobený ručník či zubní kartáček s extrémně prodlouženými štětinami evokující vlasy – dobře dokládá zájem o banalitu a snahu o minimalizaci forem. Toto samé ale Střížková dokáže vyjádřit i lidským tělem. Tělesnost a vytrženost z reálného světa je na pozadí jejích videí patrná stejně tak jako proměnlivost a pomíjivost samotného performativního projevu. Propojování statických a pohyblivých obrazů vychází ze zájmu autorky o pohyb. Ve svých performancí pracuje s rytmikou a určitým druhem choreografie. Samotné tělo autorka vnímá také jako objekt. Současně je však pro ní důležitý prožitek intimní fyzické zkušenosti, která vychází ze zájmu o tanec, kterému se aktivně v dětství věnovala. Lidské tělo v pohybu zasazené autorkou do předem daného prostředí a situace vytváří momenty narůstajícího fyzického vypětí, které jsou často střídány klidovými polohami. Celkově tak její tvorba vyvolává pocity abstraktního napětí.

  Loni se v pražském Pavilonu představila v Situaci 17, kdy doslovně balancovala na hraně statického a pomíjivého média. Johana Střížková se snažila udržet rovnováhu na hraně obrazu, který nebyl jejím dílem a v celkové performanci sloužil spíše jako rekvizita. Vydržela tak dvě hodiny a sebe i obraz vnímala jako sochu. Její prezentace v Pavilonu dokládá zájem o hledání střetů tradičních a nových vyjadřovacích výtvarných forem. Široká škála asociací, která je vyvolána při snaze o interpretaci díla Johany Střížkové, je podstatná nejen pro samotnou autorku, ale také pro diváka. Pro její tvorbu je důležitá fragmentálnost spolu s každodenností - tedy slovy autorky „tvoření z ničeho“.

   Lenka Sýkorová Flash Art Czech & Slovak Edition