Matěj Macháček po dlouhou dobu pracuje s malbou, kterou zkoumá v různých polohách a prohlubuje její možnosti. Nejlépe své schopnosti adaptoval v lavírované technice, která vychází z tradiční tušové a akvarelové malby. V kontrastu používá hustější vrstvy akrylové barvy. Na velkých plochách rozpracovává vlastní příběhovou osu s důrazem na měřítko. Konkrétní detaily předmětů prohlubují v divákovi individuální imaginaci, a zároveň se tak lépe vrývá příběh do paměti. V trojtaktovém pojetí je výjev možné proměňovat a doplňovat o další časové linie. Lyricky útočná barevnost motivuje ke zpozornění výjevu. Střípky v paměti tvoří základy pro dlouhá vyprávění. Ta však mohou dostat odlišnou interpretaci podle formy sdělení, což je princip Macháčkovy současné malby. Experimentování s rozdílně sestaveným triptychem či solitérním motivem zpřetrhává narativní složku obrazů. Ovšem malba obstojí ve zdůraznění pouhého malířského média. Na hranici abstrahovaných a dekorativních motivů prostupují jeho malby vlivy vizuálního smogu, který je k nám denně přinášen, přičemž se západní a východní estetika mísí v osobitou tvorbu. Karolína Juřicová