GALERIE AKADEMIE VÝTVARNÝCH UMĚNÍ, PRAHA (CZ)
Vyňato ze smutné pomíjivosti je společným projektem Stanislavy Karbušické, Jiřího Pitrmuce a
Ivany Zochové. Kromě faktu, že všichni tři prošli v různých časech ateliérem Performance Jiřího
Kovandy, spojil je také zájem o fenomény vědomí, tělesnosti a jejich prožívání ve vztahu k
materialitě a jejího zjevování. Přístup všech tří charakterizuje citlivost, často ostýchavě náznaková, aby ponechala dostatek prostoru divákovi. Nevyprávějí příběhy, nýbrž modelují objekty a dočasná gesta pro možné asociace. Výstava je tedy nejenom něco existujícího, ale také otevírajícího se. Konstelace předmětů v prostoru dále promítají cosi před sebe, kde stojí divák se svým vědomím a vtahuje to ono do vlastní sítě významů. Galerie se stává modelem bludiště bez určeného začátku a konce.
kurátor František Fekete
Vyňato ze smutné pomíjivosti je projektem Ivany Zochové, Jiřího Pitrmuce a Stanislavy Karbušické. Kromě faktu, že všichni tři prošli v různých časech ateliérem Performance Jiřího Kovandy, spojil je také zájem o otázky tělesnosti a významů plynoucích z jejího prožívání a bytí ve světe. Přístup všech tří autorů charakterizuje také určitý citlivý a náznakový přístup v uměleckých strategiích. Nevyprávějí příběhy, nýbrž modelují objekty a gesta v asociacích. Divák sám si dotváří síť významů. Můžeme však jistě tvrdit, že práce autorů má potenciál překročit svůj materiálový základ a poskytnout vchody do naší vlastní imaginace.
Ivana Zochová je v pozici architekty, jejíž úkolem je vytvořit prostorový rámec, v němž se dále budou odehrávat figurativní a objektové momenty Stanislavy Karbušické a do nichž se dále budou promítat gestické a kresebné momenty Jiřího Pitrmuce. Galerie se tak stává jakýmsi modelem bludiště bez určeného začátku a konce. Při promýšlení koncepce Vyňato ze smutné pomíjivosti autoři volně vycházejí z fenomenologických úvah o tělu. Snaží se najít styčné body mezi tělem objektivním a subjektivním, pohledovým a prožívaným. Dalším významným bodem přemýšlení o těle je oděv a úvaha o šatu jako o něčem, co manifestuje dočasný stav nesmrtelnosti a jenž dává tělu význam mimo něj samé. Autoři se ve společné tvorbě dotýkají již zmíněné fenomenologie, ale také psychologie barev, či psychospirituality. Jakým jazykem k nám tělo promlouvá?
Existuje ale vůbec hranice meze tělem a vědomím? Psychospirituální koncepce nám napovídá, že vědomí je imateriální substance. Je zde sice interaktivní vztah mezi mozkem a vědomím, vědomí samo se ale projevuje samostatně a za jistých okolností může být od mozku odděleno úplně. Jak potom takovou substanci ilustrovat, popsat, vůbec si jí představit? Jak zažít čisté vědomí, pokud je odděleno od smyslů fungujících na principech fyziky? To jsou otázky, které spojují zájem autorů. Jejich snahy jsou tyto fenomény ilustrovat, poetickým jazykem je popsat a ilustrovat ve fyzickém světe. Zjevuje se myšlenka, že organismy i věci obsahují i nějaký imaginativní prostor „za“: „Zevnějšek reprezentuje duchovní pozadí, to má hlubší přesahy do mystiky a okultismu. Okultismus pro nás znamená manipulace s věcmi fyzickými s vědomím jejich hlubší podstaty. Způsobem práce je obřad. Výsledkem je obraz s tělem a krví. Zastoupené objekty jsou strukturou osobnosti, jejichž vlastnosti nejsou odrazem povrchu na oku sítnice, ale vtisknutím (twillight).”
