The Most Beautiful Age / Nejkrásnější věk

(theme: Narration in the Way of Seeing)
/shorten version of diploma text/

What are the boundaries of pictorial narration and how to make them more open for a view? Isn't open-narration a contradiction?
The term "narration" has an advantage that people have no inclination to perceive it immediately. They can stay in the state of observation for longer. "Story" or "story-telling" are words so common that it makes them unclear - the content associated with them pop up in mind right away and we are in expectation of some (dynamic) epic structured unit with the begining, plot line and end. J. Hillis Miller in his essay Narrative is saying that it can have form of a joke, an advertisement, a dream, but also a lyrical poetry, drama and platonic dialogues. He is also mentioning that "narrative" is a form of commentary - a type of announcement in which are particular facts presented selectively and value of each event can be told after the whole plot line is known.
There is no option how to go around selection of depicted, it will always be ended sum of "the objects". The question is how to make an interpretation wider for a viewer despite this neccesary selection.
I was trying to approach this goal with different strategies - by making the shape of objects more universal, thinking of the color and its associations, and final placement to the installation.
All these methods, as I hope, are inviting the view to the game of associations and seeking of own code to exhibit works. This approach also gives me an opportunity to be surprised. At the very beggining I have in mind concrete motive of a canvas, its particular result is not defined specificaly, its final content comes with the dialog with its surrounding (both in pictoral space and outside it).
The title of diploma as a reference to poem by Christian Morgenstern encourages to such playfulness.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
For panel installation I chose a shape of the wall-through arrow - each side presented one narration. During the passing, the viewer could see part of the first and part of the second narration thanks to the panel shape.

Final placement of the panels was chosen after the agreement and consultation with another artist, Anthony Sondej from Graphic Studio I. Afterwards we discused placement of the works for wholeness of the room. After entering the room, graphic called "Smile" by Anthony was completely hidden and appeared when the view wanted to pass through the arrow-panels. The tip of the arrow was pointing to the Anthony's graphic-portrait "Head" which was giving a link between our works. But it also made this graphic-portrait partialy consored when the viewer was facing the entrance. It was ment like a tiny joke because theme of Anthony's diploma was "representative portrait".

(Téma: Narace ve způsobu vidění)
/zkrácená verze obhajoby diplomové práce/

Jaké jsou hranice narace v obraze a jak ji otevřít divákovi? A není otevřená narace už ze své podstaty protimluv?
Pojem „narace“ má tu výhodu, že k němu člověk nemá takovou tendenci přistoupit rovnou, ale může zůstat ve stavu obhlížení. „Příběh“ nebo „vyprávění“ jsou slova natolik jasná, až znejasňují – obsahy s nimi spojené vyskočí v mysli rovnou a my jsme v očekávání nějakého (dynamického) epického celku se strukturou začátku, zápletky a vyústění. J. Hillis Miller ve svém článku Narativ uvádí, že vyprávění může mít podobu vtipu, reklamy, snu, že vyprávěním jsou nejen povídky, romány a epické básně, ale i lyrická poesie, dramata a platonské dialogy. Zároveň píše (a o stejném faktu se zmiňuje i David Novitz v článku Umění, narativ a lidská povaha), že „narativ“ je forma komentáře – druhem sdělení, kde jsou skutečnosti uváděné selektivně a hodnota jednotlivých událostí vyplývá až z vyústění zápletky. ...
V obraze nelze upustit od selekce zobrazeného v tom smyslu, že se jedná o uzavřenou sumu „objektů“. Obraz, fotografii, grafiku, kresbu vnímáme naráz (pomineme-li pohyby očí, které se zastavují u jednotlivých částí díla). Otázkou tedy je, jak i přes nutnou selekci (čili výběr autora) lze docílit větší otevřenosti pro diváka.

Různými strategiemi jsem se snažila dosáhnout větší otevřenosti pro čtení - universálnějším tvarem "objektů", prací s obrazovými celky a jejich následním rozmístěním.
Všechny tyto postupy zvou diváka ke hře asociací a hledání vlastního kódu k předloženým dílům. Tento přístup zároveň nechává možnost být překvapen i pro mne. Ke každému plátnu sice přistupuji s konkrétním záměrem obhlížet určitý motiv, jeho přesné vyznění si ale na začátku nedefinuji a obsah se dostavuje dialogem.
Název diplomové práce jako odkaz na báseň Christiana Morgensterna vybízí, doufám, k podobné hravosti.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Pro instalaci jsem zvolila tvar průchozí šipky, kde každá strana pláště nesla jednu část narace. Při průchodu kolem paneláže mohl tak divák pozorovat část první i druhé narace díky jejímu zakřivení.
Finální umístění paneláže bylo zvoleno až po dohodě s dalším vystavujícím, Antonínem Sondejem z Grafiky I. Společně jsme pak vymýšleli umístění jednotlivých dalších děl, aby spolu celá místnost komunikovala. Při příchodu do místnosti byla Antonínova grafika Úsměv zcela skryta a objevila se až při průchodu paneláží. Stejně tak Antonínův portrét Hlava byla z pohledu od oken vyšším panelem částečně cenzurována, což vytvářelo další "vtip", jelikož tématem Antonínovi diplomové práce byl reprezentativní portrét.